čtvrtek 21. listopadu 2013

Prosím, promluv

         Toto je jeden z mých běžných výtvorů. Jedná se jen o krátkou povídku do 500 znaků. Doufám, že se bude líbit. Pěkné čtení :) 
B.

„Vzpomínáš, lásko? Pamatuješ, tehdy taky pršelo, kapka za kapkou padaly z oblohy jako dnes, zrovna tak. Po dešti jsme se šli projít a dávali stranou šneky, co lezli po chodníku, nechtěla jsi, aby je někdo rozšlápl, bylo ti jich líto. Sakury byly právě v plném květu, mokré okvětní lístky se snášely k zemi jako růžový sníh a my šli tím vším, v ruce deštníky a na tváři úsměv. Pamatuješ i na toho pobudu, promoklého na kost, co jsme potkali a popřál nám hodně lásky? Nejde zapomenout, viď. Všechny lavičky byly mokré, nemohli jsme si sednout, tak jsme prochodili celé město, měla jsi na sobě jen letní šaty a k večeru už ti byla zima, ale domů se ti pořád nechtělo,“ přerušil své vyprávění a pohled upřel na les u horizontu, poté pokračoval, „tak jsem ti půjčil mikinu, byla ti velká, ale alespoň jsi neprochladla. Za to já měl rýmu jako trám ještě týden po tom, ale za jiskřičky v tvých očích, za to světýlko, to stálo.
Našli jsme krásnou třešeň na kopci za městem, byla naše, už dlouho jsme o ní věděli a já ti dal polibek, krásný a žhavý, jako letní slunce. Ty jsi mi ho opětovala, jak šťastný jsem byl v tu chvíli, měl jsem pocit, jako by se mé nohy nedotýkaly země a existovala jsi jen ty a tvé horké rty, rudé jako zralé třešně, vybízející k nekonečnému polibku, kdybych tehdy zemřel, nelitoval bych, možná bych si toho ani nevšiml, takový pocit jsem měl. Odtrhla ses ode mě a usmála, v očích ti zahrálo a najednou jsi utíkala pryč, běžel jsem za tebou a tvůj zvonivý smích se rozléhal na celé kolo, ohlížela ses po mně a škobrtala o vlastní nohy, když jsem tě dohonil, padla jsi mi do náruče a tiše jsi zašeptala: ‚Miluji tě.‘
‚I já tebe,‘ odvětil jsem stejně tiše jako ty z obavy, že by snad někdo mohl ta slova ukrást tvým uším. Pak jsi mě vedla dál a já šel slepě za tebou, mohla jsi mě dovést kamkoli, třeba i do pekel a já bych se nevzpouzel.
Když se setmělo, odešli jsme k tobě domů, rozsvítila jsi pár svíček a zapnula nějaký film, nepamatuji si jaký, byl jsem unesen blízkostí tvou a tvého těla. Byla jsi tak jemná jako porcelánová panenka, ale hřála si, laskal jsem každý kousek tebe, jako by to měla být poslední společná chvíle před koncem času. Líbal jsem tě a ty jsi mi polibky opětovala…
Usínali jsme v objetí navzájem propleteni pod tenkou dekou, abychom hřáli jeden druhého. Vzájemná blízkost a tlukot tvého srdce mě uspávali lépe než jakákoli hypnotika. Zaposlouchal jsem se do toho tichého rytmu, tlukotu křídel ptáčka v kleci, jež zoufale se snaží dostat ze svého vězení ven, působilo na mě toto lépe, než nejkrásnější z ukolébavek…
Už si pamatuješ, drahá? No tak, pamatuješ?! Nemlč!! Prosím, cokoli, jen už nemlč… Drahá…“ Zalykal se přes slzy, padající na šedý kámen, tichý a chladný. Kámen, který znamenal ztrátu, strach a beznaděj. Kámen náhrobní…

Žádné komentáře:

Okomentovat